Stručně k obsahu antidiskriminačního zákona

V polovině května vrátil Prezident ČR Poslanecké sněmovně PČR návrh antidiskriminačního zákona, normy, kterou provází řada diskusí a za léta jejího marného přijímání i řada komentářů. Mnohé z nich však obsahují mylné informace. Bohužel, na základě nich je pak úprava lidmi souzena.

Zákaz rozlišování mezi lidmi?
O čem vlastně antidiskriminační zákon je? Z celého názvu zákona - zákon o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů – můžeme dovodit, že jím mají být uzákoněny nějaké právní prostředky ochrany před diskriminací. Jedná se zde o základní soukromoprávní prostředky, zákon dává lidem poškozeným diskriminací právo obrátit se na soud s žalobou, aby byla v jejich konkrétním případě zjednána náprava. Vedle toho má antidiskriminační zákon (ADZ) obecně zakotvit zákaz diskriminace a právo na rovné zacházení (+ odpovídající povinnosti), a to nově v oblastech, na něž dosavadní úprava nepamatuje nebo v nichž je úprava nedostatečná (chybí vymezení pojmů, možnost obrany diskriminované osoby atd.).
ADZ má být komplexní úpravou a má tak pokrývat všechny základní oblasti mezilidských vztahů, v nichž může dojít ke znevýhodňování zpravidla slabšího účastníka vztahu pro jeho pohlaví, rasu či etnický původ, národnost, věk, zdravotní postižení, sexuální orientaci nebo víru, aniž by k tomu byl ospravedlnitelný objektivní důvod. Pamatuje tak na oblasti trhu práce, sociálního zabezpečení, poskytování sociálních výhod (tzn. slevy, osvobození od poplatků apod.), zdravotní péče, vzdělávání, přístupu ke zboží a službám, včetně bydlení.

Antidiskriminační právní úprava neprohlašuje skutečnost, že každý člověk je odlišný a rozlišování a výběr mezi lidmi je přirozený, za nepřípustnou a rozlišování jako takové nezakazuje. Zakazuje jen takové rozlišování mezi lidmi, které je postaveno pouze na pohlaví, etnickém původu, národnosti, věku, zdravotním postižení, sexuální orientaci nebo víře a přitom není objektivně ospravedlnitelné.
Úprava naopak lidem připomíná, že každý člověk je naprosto unikátním souborem vrozených i naučených schopností, vlastností a předpokladů, že od každého lze očekávat jinou úspěšnost, jinou pracovitost, jinou efektivitu, a že by na to mělo být pamatováno a lidé by neměli a priori předsudečně odmítat druhé jen např. pro jejich věk nebo etnický původ.
Samozřejmě že tam, kde je pro to legitimní důvod, např. spočívající v povaze určité činnosti, je odmítnutí osoby pro některý z výše uváděných důvodů (pohlaví, věk atd.) možné, zákon je nezakazuje.

Právní prostředky ochrany
Zákon neukládá žádné sankce za porušení povinnosti rovného zacházení. Na ty ve specifických případech pamatují zvláštní předpisy (např. přestupkový zákon, zákon o ochraně spotřebitele). Pro případ diskriminace dává tomu, kdo jí byl dotčen, určité právní prostředky ochrany před diskriminací. Diskriminovaná osoba má právo domáhat se u soudu toho, aby bylo od diskriminace upuštěno, aby byly odstraněny případné následky nerovného zacházení a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (tím může být např. veřejná omluva). Do přijetí antidiskriminační úpravy dává tyto možnosti pouze obecná úprava občanského zákoníku, která se ovšem vztahuje na ochranu osobnosti a v případech diskriminace ji nelze použít vždy.

V případných soudních řízeních týkajících se diskriminace (zpravidla několik let se táhnoucích, spojených s rizikem úhrady nákladů řízení protistrany v případě zamítavého rozsudku) se uplatňuje institut tzv. obráceného důkazního břemene. Ve skutečnosti jde o posun důkazní povinnosti tak, že předkládat v řízení důkazy musí obě strany, žalobce i žalovaný.
Prezident ČR ve svém odmítnutí návrhu zákona tvrdí, že princip přenesení důkazního břemene je zcela nový a naší právní tradici dosud neznámý, že je v rozporu s našimi, ale i evropskými právními principy a tradicemi. Ve skutečnosti jde o procesní opatření v českém i evropském právu zavedené, podrobené i přezkumu ústavního soudu. Antidiskriminační zákon jeho úpravu, obsaženou již několik let v občanském soudním řádu, pouze zpřesňuje a doplňuje.

Poznámky k doplnění:
Antidiskriminační zákon představuje obecnou úpravu zákazu diskriminace ve vymezených oblastech a z vymezených důvodů. Pro případ porušení povinnosti rovného zacházení umožňuje diskriminované osobě obrátit se na soud. Případné sankce (pokuty) jsou již otázkou úpravy ve speciálních zákonech, které mohou na antidiskriminační úpravu odkazovat. Zákon neznamená žádnou neúměrnou zátěž, kterou by bylo nezbytné nést při zajišťování a dodržování rovného zacházení. A na druhou stranu není úpravou, která by představovala dokonalou ochranu před diskriminací, a zakotvené prostředky neumožňují zcela snadnou a účinnou reakci na diskriminaci a „potrestání" diskriminujících. Přesto je úpravou důležitou a stanovuje významné povinnosti a práva. Zakotvení významných obecně platných povinností je také jedním z důvodů, proč by měla mít norma, která má být provedením antidiskriminačních směrnic Evropských společenství (s nímž je ČR již 4 roky v prodlení), podobu zákona. Je ústavním pravidlem, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích. Přestože je zákaz diskriminace obsažen v Listině základních práv a svobod a také v řadě mezinárodních smluv, které mají přednost před zákony, jejich ustanovení nejsou pro ochranu před diskriminací dostatečně konkrétní a zpravidla nejsou přímo použitelná. Proto je zákonná úprava nezbytná.

Navržený antidiskriminační zákon si zaslouží kritiku. V mnoha ohledech je spíše normou deklaratorního charakteru a ne závaznou normou splňují principy právní regulace. To lze vidět např. v § 11 v zakotvení možností právnických osob, jejichž činnost směřuje k ochraně obětí diskriminace, kterým jsou přiznána práva, která mohou v praxi uplatňovat (a uplatňují) i bez zakotvení v zákoně, namísto toho, aby jim byla svěřena procesní práva, které by jim umožnila větší ochranu skupin ohrožených diskriminací.

Prezident při zdůvodňování odmítnutí podpisu návrhu zákona připomněl doprovodné usnesení, které Senát ČR přijal při schválení návrhu ADZ v dubnu a v němž uvedl, že se neztotožňuje „s charakterem normy, která umělým způsobem zasahuje do přirozeného vývoje společnosti, nerespektuje kulturní odlišnosti členských států a požadavek rovnosti ve výsledku povyšuje nad princip svobody volby.". Argumenty použity v tomto usnesení horní komory Parlamentu České republiky připomínají slova, jimiž se brání představitelé zemí, jimž je (občas i Českou republikou) vyčítáno porušování lidských práv, která jsou považována za univerzální.

Petr Kubačka