Dva příklady dobré praxe z Muzea romské kultury
Paní Nytko je rozená Brňanka. Dětství i větší část svého života však prožila v Polsku, odkud pochází její maminka. Od ledna pracuje paní Nytko v Muzeu romské kultury jako mentorka pro práci s žáky základních škol. Zároveň při práci studuje na Masarykově univerzitě v Brně obor speciální pedagogiku. Před zaměstnáním byla rok na úřadu práce, kdy po celý čas marně sháněla práci. Hledání práce popisuje paní Nytko jako nepříjemnou zkušenost. Rozeslala spoustu životopisů, ale nikdo se dlouhou dobu neozýval. Až poté přišla možnost pracovat v Muzeu romské kultury. Po úspěšném absolvování pohovoru s ředitelkou muzea byla paní Nytko přijata. Vždy chtěla pomáhat jiným, proto si práce s dětmi cení a má jí velmi ráda. Má radost, když děti, o které se stará, dokáže pozitivně nastavit na život a na další vzdělávání. Těší ji každý posun jak při práci s dětmi, tak i s jejich rodiči. Jejím hlavním cílem je, aby jí svěřené děti úspěšně dokončily školu, aby je dokázala úspěšně motivovat a nasměrovat k tomu co je baví. Sama by chtěla nadále pracovat s dětmi, protože jí tato práce naplňuje.
Podle paní Nytko, hlavní nevýhodou Romů při hledání práce je jejich nedostatečné vzdělání. Zároveň však vnímá i fakt, že Romové, kteří mají o práci skutečný zájem, mají svou pozici ztíženou předsudky i nerovným zacházením ze strany majoritní společnosti a zaměstnavatelů.
Pan Oračko pochází ze Slovenska, odkud se před třemi roky přestěhoval i se svojí ženou do Brna. Na Slovensku pracoval jako muzikant z povolání. V Brně sháněl přes rok marně práci. Den co den objížděl nabídky zaměstnání, ale bez většího úspěchu. Naštěstí, jeho žena získala práci téměř ihned po přestěhování a navíc se mohl částečně živit i muzikou (pan Oračko hraje v cimbálové muzice Tomáše Zouhara). Po čase neúspěšného hledání, kdy pan Oračko vážně přemýšlel nad návratem na Slovensko, se mu ozval jeho známý, který pochází ze stejné oblasti Slovenska a který už po delší dobu pracoval v Muzeu romské kultury, že se zde uvolnilo místo denního vrátného. Pan Oračko bez váhání nabídky využil a po příjímacím pohovoru s ředitelkou muzea mu bylo místo nakonec podstoupeno. Nyní pracuje pan Oračko v muzeu přes rok a s prací je naprosto spokojen. Cení si především přátelského kolektivu a získané zodpovědnosti, k níž ho jeho pozice předurčuje.
Ohledně vysoké nezaměstnanosti Romů si pan Oračko myslí, že někteří Romové pracovat nechtějí, ale spousta jich naopak o práci zájem má. Na základě špatných zkušeností zaměstnavatelů s těmi méně pracovitými pak zaměstnavatelé všechny Romy hází do stejného pytle a ti poctiví pak dostávají málo pracovních příležitostí.
Více k Muzeu romské kultury zde.
